MgA. Irena Křivánková tvoří z hluboké imaginace a osobního prožitku. Její malba propojuje figurální tradici se snovými, jemně spirituálními světy. V rozhovoru mluví o své umělecké cestě, vlivu profesora Jiřího Načeradského i o inspiraci, která přichází z nenadálých vnitřních impulsů. Přibližuje také nový cyklus velkoformátových obrazů, kde se tělo stává prostorem čisté existence.
Jak vnímáte roli umění v dnešním světě?
Umění je pro mne především svoboda – prostor, kde mohu pravdivě vyjádřit prožitek, pocit i názor. Věřím, že umění otevírá nová témata, zve k dialogu i ke konfrontaci, a tím rozšiřuje naše vnímání světa. Často se snaží zachytit okamžik nebo skutečnost, kterou ještě ostatní nevidí nebo nevnímají. Právě tato autenticita a odvaha ukazovat skryté vrstvy reality je podle mě jeho největší silou v dnešní době.
Jak byste popsala svůj výtvarný styl člověku, který nikdy neviděl Vaše
obrazy?
Můj výtvarný styl se neustále vyvíjí. Od rané expresivní tvorby, která vznikala v době studií v ateliéru profesora Načeradského až k současné malbě, která je odhmotněnější, jemnější a více spirituální.
V mých obrazech často proplouvám paralelními světy – jsou plné snových, někdy až mimoplanetárních krajin a nehmotných postav, které působí jako cizinci putující časem. Vytvářím tak prostor, kde se realita prolíná s vnitřními vizemi a kde se divák může setkat s něčím, co je současně známé i vzdálené.
Ve Vašem malířském rukopisu vnímám hlubší ukotvení ve figurální tradici. Vím, že Vás při studiích vedl profesor Jiří Načeradský, výrazná a silná osobnost českého výtvarného světa. Byl pro Vás v tomto směru důležitým hlasem?
Prof. Jiří Načeradský byl pro mě zcela zásadním člověkem, který formoval mé přemýšlení o umění. Svoji energií mě strhl k velkoformátovým obrazům, podporoval mě a dal mi velkou důvěru. Dokázal mě ocenit, ale zároveň poskytovat i negativní zpětnou vazbu tak, že mě to vyburcovalo k lepším výkonům. Byl to skutečně mimořádný člověk a vždy, když si na něj vzpomenu, cítím smutek… Snažím se ale k tvorbě přistupovat tak, aby byl na mě hrdý.
Kde čerpáte inspiraci? Jsou to spíše vnější impulzy, nebo vnitřní prožitky?
Inspirace ke mně většinou přichází „sama“ – vždy je pro mě klíčové téma nebo námět, který se znenadání objeví a intenzivně upoutá moji pozornost. Může to být cokoli: zážitek, emoce, sen, detail z přírody nebo prchavý okamžik, na který se jednoduše nedá zapomenout.
Aby se ale takový impuls proměnil v obraz, musím ho nejprve silně prožít. Teprve když se dotkne mého nitra, získá tvar a stane se součástí mého tvoření. Inspirace je tedy pro mě setkáním vnějšího světa s vnitřním prožitkem.
Máte nějaký denní rituál, který Vás přivádí ke tvorbě?
„Nemám žádný pevně stanovený denní rituál. Tvořím tehdy, kdy ve mně vzplane nutkání, touha či vnitřní volání. V ten okamžik se ponořím do procesu, který se zrodí z potřeby vyjádřit to, co nelze jinak uchopit.“
Jak dlouho Vám obvykle trvá dokončit obraz? Máte jasnou vizi od začátku, nebo vzniká spontánně?
„Pracuji často na několika obrazech současně a každý se vyvíjí vlastním tempem. Jasnou vizi mám, ale obraz se během práce může měnit. Přicházejí nové myšlenky, inspirace, nápady, a já se je snažím zachytit. Každý tah štětcem a každá barva jsou součástí postupného objevování, až se dílo pomalu zhmotní.“
Pracujete raději v tichu, nebo s hudbou? Máte oblíbený „tvořivý soundtrack“?
„Tvořím většinou s hudbou, kterou mám ráda, a často ji vybírám podle své nálady. Hudba mě provází a inspiruje – někdy to jsou emotivní hlasy Dave Gahana, někdy fascinující zvuky Davida Bowieho, melodie violoncellisty Hausera a jiných interpretů. Hudba mi pomáhá ponořit se do procesu a zároveň mě jemně vede, kam se obraz může vydat.“
Co Vám v poslední době udělalo velkou radost?
Mělá jsem velkou radost, když si spisovatel Tomáš Padevět vybral můj obraz s buldočky na titulní stránku své nové knihy Škraloup. Setkání s Tomášem pro mě bylo velkým potěšením a zážitkem. Kdykoli vidím buldočky na obálce, vždy mě to zahřeje u srdce a vrací zpátky domů, do mého rodného Měnína. Radost mi přinesl také veselý křest knihy, kde jsem měla tu čest být spolu s Olgou Sommerovou a Ester Kočičkovou za kmotru.
Na čem aktuálně pracujete?
Pracuji na zcela novém cyklu velkoformátových obrazů, jehož tématem je tichý svět, ve kterém tělo může levitovat a vznášet se v paralelních světech. Postavy přicházejí z různých dimenzí, možná i z budoucnosti, kde naše těla již ztratila své identity a obrysy. Těla už nejsou ani mužem, ani ženou, nejsou svázána identitou – jsou čistou možností, otevřeným prostorem bytí.
www.krivankova.com
Připravila: Jarmila Gy.
Zdroj/ Foto: archiv Ireny Křivánkové